Jdi na obsah Jdi na menu
 


Neodeslané dopisy mámě

22. 5. 2014

    "Milá maminko"

     Kdysi dávno jsem Tě měla ráda a věřila ti každé slovo. Celé ranné  dětství jsem se  šíleně bála války a stavu, kdy Ty, tak příšerně křehká a nemocná bys měla trpět a mohla mi třeba i umřít. Představovala   jsem si , že jsme spolu v koncentráku, a já Ti musím dávat své jídlo, dělat za Tebe těžkou práci a nechat se i za Tebe mučit a bít. Považovala jsem Tě za malý roztřesený uzlíček , který musím opatrovat a chránit. Jako bych já byla Tvoje matka a ty moje dítě. Byl to určitě nenormální stav a možná proto mi odborníci říkali, že jsem byla předčasně dospělá a neměla jsem žádné dětství. Možná, že v tom byl zárodek mého SM, možná bych byla taková, i kdybys mně netýrala a tímto jsem se jen stávala snadnou kořistí.

     Postupně jsem vnímala, jaké jsi kolem nás spřádala sítě pavučin, které byly pevné a čím dál  těsnější... dusily mne  a trvalo mi skoro 40 let , než jsem pochopila to, co jsem  začala tušit už někdy kolem puberty.

     Tvá nemoc byla především příšerná zločinná deformace, kterou ti umožnili tvoje pravá matka, tvoji adoptivní rodiče a později i náš zkrocený a poddajný táta, aby ses mohla rozvinout do zrůdné obludnosti. Stal se z tebe ohromný DIKTÁTOR A MANIPULÁTOR.. 

     Pokud jsme byli malí, využívala jsi mne a bráchu  ke zkrocení a opanování táty. Když se vrátil domů museli jsme mu referovat  jak si zase brečela a jak tě bolelo srdíčko a hlavička nebo jsi měla záchvat. nejhorší bylo, žes po nás nejdřív chtěla, abychom mu to neříkali a pak když jsme mlčeli stále si se ptala :" No to tátovi nic neřeknete, to mu nemáte co říct?!"... Když jsme to řekli zase si se zlobila a říkala si :" Vy všechno vypovídáte to jste tátovi neměli říkat"  To je jen malý příklad toho jak jsme jako děti z Tebe byli naprosto zblblí.....

Střídala se u Tebe veselá nálada, kdy jsi chtěla zpívat a  tančit, s Tvou známou "přecitlivělostí (jak jsi nazývalo to, když jsi brečela a hekala") a s příšernou krutostí a zlými projevy, kdy jsi urážela lidi a nadávala na každého, kdo se Ti znelíbil, nebo spíš, kdo se ti postavil a oponoval ti v něčem a nebo Tě nelitoval ....

     Tak jako jsi nás děti používala proti tátovi, tak když byl dostatečně zkrocen , využívala jsi jeho i bratra proti mně. 

    Jednou jsi zaútočila i na dědu, který hlídal ve statku, a o Mikulášské zábavě se trošku opil a přišel do sálu cinkat řetězem... lidé se smáli, ale ty si se za něho hluboce styděla a protože tě neposlechl a neběžel jako pejsek domů, ztropila si doma scénu, chtělas ho zavraždit kapesním nožíkem a když ti ho táta vzal, běžela si se na půdu věšet.... Když tě dovedli zpět, proto.že ses ani oběsit nepokusila, brečela jsi až do rána a bolelo tě u srdce a hlavička.... jako vždy!!!

    Jak ty si se za každého, kdo se ti znelíbil uměla stydět.... nejvíc za mne!!!!!

    Celou rodinu si řídila svým zdravotním stavem a pokud jsi šla do nemocnice a chtěli Tě dát do blázince, táta si pro Tebe musel bleskově dojet a podepsat revers.

     Většinu času  si jen seděla na židli u stolu u okna, kterým jsi viděla na silnici  a pronášela své teze, úvahy , myšlenky, posudky a odsudky  hlavně o tom,

....že to s námi nemyslí nikdo lépe než ty.....

....o tom, že jsou lidé zlí, závistiví a nelze jim věřit, ani říkat pravdu...

.... o tom, že se nemůžeme jiným dětem ani lidem rovnat, protože jsme chudí,a tudíž méněcenní a chudí jsme protože jsme poctiví a máme nemocnou maminku , která nemůže chodit do práce.....

     V těchto chvílích jsi chtěla abychom ti říkali , že nám to vůbec nevadí a že Tě máme rádi a stále jsi očekávala, že budeme odpovídat kladně a budeme tě hladit a mazlit se s Tebou.

     Později, kolem začínající puberty  jsem se odmítala  s Tebou mazlit  a říkat Ti, že tě mám ráda, bylo mi to odporné... a najednou  jsem byla bezcitná, cynická a bezcharakterní, měla jsi i zvláštní výraz " bezočivá".

    Nikdy jsi mi neřekla že existuje láska a že třeba i  jen  vzácně, ale  může být krásná a fascinující. O sexu jsi mluvila hanlivě a vulgárně nazývala jsi pohlavní orgány u muže a ženy jen obyčejným  kouskem masa. Říkala jsi,  o sexu,  že to každá slušná ženská musí přetrpět. Říkala jsi odporné ošklivé věci  o tom, že každý chlap si potřebuje akorát vyklepat pytel....

    Stále jsi mi něco vyčítala, nadávky, kterými mne na Tvůj popud obšťastňoval táta začínali gradovat  a byla jsem střevo, budiž k ničemu, nemehlo, později i děvkou, kurvou, debilem  a ta nejhorší nadávka byla, že "nejsem ani k životu ani k smrti" a pak ještě jedna o které jsem nikdy nevěděla co znamení , ale bylo to něco z maďarštiny ...kéňo a  neopomněla jsi podotknout, že mně nikdo nikdy nebude mít rád. Kázala jsi mi, že mně nikdy nikdo nebude poslouchat, že nikdy nebude nic tak, jak chci já, že nikdo nebude skákat, jak já budu pískat a podobné řeči. Tys mi často říkala, bylo to Tvé oblíbené rčení: "Až ty vylížeš, co já jsem nasrala, tak pak můžeš něco říkat "....    A styděli jste se za mně všichni, nejvíc táta a pak i bratr a tys je dirigovala. Stala jsem se černou ovcí rodiny, ale měla jsem pocit, že jsem jediná nepokořená!!!! Vyčítala jsi mi, že ti přidávám hřebíčky do rakve. Navenek jsme působili jako sice taková podivná rodina s ušlápnutým tátou a zakřiknutými dětmi,  trochu se stranící lidí,ale nikdo si tu hrůzu nedovedl představit.  

     Kdybys věděla kolikrát jsem Tě v té v pubertě i v pozdější  době chtěla zabít, nebo aspoň praštit, zmlátit, rozbít hubu..... umlčet!!! Představovala jsem si Tě jako obrovský balvan, který mně tíží, který s sebou musím stále nést a kterého se  musím někdy zbavit.....  

    Přestože jsem zhruba ve dvaceti letech odešla z domova, a stala se naprosto soběstačná, stále si mi vyčítala, že se na mně známí ptají, abych přijela domů, že chceš, aby si lidi mysleli, že jsme  jako rodina v pořádku. Musím ještě podotknout, že ani v okolí ani mezi příbuznými   nikdo netušil, co se u nás děje.... ani já jsem tehdy nevěděla, že to v jiných rodinách může být i  jinak.... o týrání dětí  se tehdy nemluvilo, jen mi bylo divné, když jsem hodně četla, že se nemůžu s  žádnou hrdinkou ztotožnit, že žádná z nich neprožívá to, co já....třeba prožívali ústrky sirotkové nebo děvčata od cizích lidí, ale ne od mámy!.

     Pořád jsem byla pro Tebe nestravitelná , neschopná ... musela jsi mně udupat , abys tátovi  a bráchovi  dokázala jak Ty jsi schopná, vzorná žena, matka a hospodyně. Tátovi jsi vnukla pocit, že by lepší ženu nikde nenašel, přitom jsi ho zotročila odtrhla od vlastní rodiny a sourozenců i od kamarádů. Náš táta vlastně celý život neměl žádného kamaráda.... stále sebou vláčel "balík  nemocné a nemohoucí manželky". Táta skoro nikdy nechodil do hospody, jen s Tebou na taneční zábavy. Pokud jsi nebědovala a nebo nenadávala, nebolelo tě srdíčko nebo hlavička, tak jsi ráda zpívala a tancovala. Stále jsi nám všem předhazovala na obdiv, že ty nejdeš nikdy za korunu na dluh. Oni někteří lidé z vesnice, co pracovali v JZD na dluh chodili, protože brali měsíčně jen málo peněz a větší částky dostávali jen jednou do roka, jenže pak si mohli ledacos pořídit, např. koupelnu, tekoucí vodu apod.  my jsme si nepořídili nic.

     Skoro s ironií a žertem vzpomínám jak kromě tance a zpívání a "tzv. házení očí po chlapech a laškování s nimi....  ježdění do Prahy, jsi měla ještě jednu "skvělou zábavu" kradla jsi u všech známých a příbuzných fotografie, strašně ses tím chlubila a před námi se předváděla, jak Ti to jde, jak je oblbneš, aby nedávali pozor a pak jim zase něco ukradneš. A i když už všichni tušili, že když chceš vidět fotografie, že je budeš krást..... nikdo se ti neopovážil říci, že je to trapné, neslušné, že se to prostě nedělá.... jenže ty jsi byla celý život ten rozmazlený parchant (jak o Tobě říkala Tvá sestra). V podstatě si nevzpomínám, že by Ti někdy někdo něco vytknul a pokud ti cizí lidé řekli, abys chodila do práce, udělala jsi doma cirkus a  poštvala jsi na ně tátu.

Také jsi měla strašně ráda přepadovky, to je neohlášené návštěvy... ohromně tě bavilo vtrhnout k někomu na blind. Jednou si vzpomínám, že jsi s námi s celou čtyřčlennou rodinou vtrhla k rodině tvého bratrance v Praze.... oni se chystali zrovna na nějaké strýcovo vyznamenání spojené s divadlem a Tobě bylo divné, že večer odcházeli, když jsi tam přijela ?!?!

Strašně ráda si určovala, co je a co není hezké, co se bude poslouchat v rádiu, co v TV. Tátovi jsi nakukala, že lidové moravské písně nejsou dobré, že jediná dobrá hudba je dechovka  a pořad Na Vlachovce s Josefem Zímou. Bylo mi pak táty moc líto, když jako poslušný naprogramovaný strojek zavíral rádio při folkloru s tím, že to je nekvalitní muzika, že je to jen halekání  a primitivní řvaní pastevců po horách, že to s kulturou nemá co dělat......

Vypadalo to asi tak, že Mařenka byla střed světa!!!! 

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    Budeš se asi hrozně divit, je mi skoro padesát , Ty jsi víc než 10 let mrtvá a já Ti po hrozně dlouhé a klikaté cestě konečně mohu říci:

    JÁ TI ODPOUŠTÍM, A DOKONCE  JSEM TI TAK TROCHU VDĚČNÁ

- protože jsem mohla poznat tu nejhrůznější lidskou nestvůru....  na vlastní kůži ...a  hodně zblízka... myslím, že je to neocenitelná zkušenost!!!

 -protože jsem se jen díky Tvému týrání stala  odolnou, cílevědomou a nesmírně vnímavou k utrpení jiných lidí, k pochopení jejich tajných snů a přání, k pochopení jejich motivací, říkám tomu, že  sice od narození špatně vidím, ale mám neviditelné tykadélka, kterými poznávám a "očuchávám " lidičky... 

-protože  jsem se vypracovala do pozice osamělého člověka, takového osamělého stromu, který žádný vítr nevyviklá, člověka, který umí odhadnout a zhodnotit  protivníka a umí se účinně bránit.

Díky Tobě jsem si prožila svých "100 roků samoty a i díky Tobě jsem spolu s H. Hesem mohla konstatovat, že " samota krásná, jako lednová noc, mrazivá, ale plná zářících hvězd"

 

- protože jsem se za ty roky stala pro mnohé muže (jen pro ty, co jsou obdobného ražení, ne pro kdejakého  namyšleného strejce- dřeváka)  skvělou milenkou, která má ráda doteky, vnímá vibrace i dech a teplo partnerova těla , dokáže být  něžná, klidná, pomalá a vzápětí divoká a nespoutaná jako smršťˇ...... myslím, že v této oblasti jsi mne nikdy nemohla ponižovat a spoutat,  ale přesto jsem první orgasmus prožila až po Tvé smrti, až když jsem se Tě zbavila. Přesto musím přiznat, že s tělesným milováním  už dlouho nemám žádný problém (dříve i byl a dost velký, jakýsi strnulost a spoutanost). Ale problém mám někde hluboko v sobě , nevím kde přesně to sídlí.... někdy se píše, že v srdci, někdy se tvrdí, že v hlavě , já si myslím, že je to v celém těle, taková ta vroucnost.... oddání se a důvěra v druhého člověka, víra v sebe sama i v události a situace budoucí .... je možné že v tomto směru se mi to na trvalo nebo na delší dobu asi nikdy v životě už nezdaří.....

 

- protože mně už nikdy nic nevyvede z míry a nepřekvapí. Já už mám za sebou dno všech bažin světa   a myslím, že jsem už i načichla peklem....

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

     A od zítřka už budu  pracovat jen na tom, abych si uvědomila sebe nejen jako člověka, ale i jako ženu, ženu , která  by mohla být  nejen dobrou milenkou, ale která má i svou citlivou duši, duši, která touží po vnímání  sympatií, obdivu i vděku. Duši, kterou nebude schovávat v ulitě, se kterou třeba půjde i na trh. Ono to nepůjde hned, ta nedůvěra a strach se tak brzo neodbourá.

    Ale slibuju si, že pokud někdy, nebo  až někdy, ucítím to podivné krásné chvění, kdy budu mít pocit, že i ke mně může přijít ten vzácný  a nádherný cit - láska, nebudu utíkat, nebudu se schovávat, nebudu si zacpávat uši, nebudu si zakrývat oči, nebudu se barikádovat lhostejností a cynizmem , ale otevřu se, protože si to chci užít, třeba jen na okamžik, jen na malou chvíli, na krátký čas, ale i  s vědomím že může odejít a může a určitě to bude i hodně bolet.

Jenže víc než Ty, už mi nikdo nikdy nemůže ublížit, já už dno všech bolestí dávno znám.

 

 (toto jsem si zapisovala do notýsku cca pře 10-15 lety)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Moc smutné

(Jana, 19. 10. 2014 10:02)

Tenkrát, když jsem tě poznala a to jsme byly ještě hodně mladé, jsem netušila, z čeho jsi zrovna utekla, čím sis prošla, protože tys to na sobě nikdy nedávala znát. Viděla jsem hezkou holku, co umí vzít za práci, chytrou, ke které jsem vzhlížela. Teď vím, z čeho pramenily tvoje pochyby, je to smutné čtení. Znám nit tvého života a o to víc před tebou smekám, jak jsi ho prožívala a prožíváš. Pro mě vždycky zůstaneš bezva kamarádkou, tou nejbližší. Jsem opravdu moc ráda, že jsem tě poznala, každý takové štěstí nemá. Mirko, moc ti děkuju za naše dlouhé kamarádství.

Re: Moc smutné

(Janě, 22. 10. 2014 6:49)

Já moc děkuju Tobě, moc dobře víš, že jsem si často nevěděla rady s dcerou, hlavně jsem ji neuměla dát ten normální mateřský cit , často pro mne byla vzdálená, jako hezká panenka. V těch dobách jsem od Tebe okoukávala to správné mateřství a rodičovství. A ještě větší dík Ti patří za tu spoustu času, kterou jsi strávila jejím opatrováním, když jsem chodila na směny....chtěla jsem ji zajistit materiálně aspoň něco, co měli ostatní děti, a byla jsem na vše sama.