Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vzpomínky průvodkyně č.2

26. 5. 2014

     Vysněná dovolená skončila katastrofou.

 

 

     Z  doby, kdy jsem jezdila jako průvodkyně s turisty do Itálie mám mnoho zážitků, převažují ti veselé a radostné, vždyť každý člověk jede na dovolenou natěšen a když se vše, včetně počasí vydaří, vrací se odpočinutý, uspokojený  a  s příjemnými vzpomínkami domů.

     Je jasné, že za ty roky nemohlo být vše jen skvělé, ale jsou vzpomínky a situace, které se člověku dostanou hluboko pod kůži, i když  se  ho netýkají přímo.

     Byl krásný, teplý, slunečný den, vzduch byl nasycen  mořskou solí a spolu s kolegyněmi jsme se vyhřívaly a klábosily na lehátku na pláži v Bibione, když jsme si všimli nedalekého srocování lidí u moře. Zvědavost nám nedala a šli jsme se podívat co se děje, to už se utvořil kruh diváků a doprostřed přijela houkající sanitka. Nikdo v podstatě nevěděl,  co se stalo, jen v písku ležely dvě ženy a kolem nich kmitali záchranáři, vtom začali volat, zda je někdo český  nebo slovenský doktor, nebo kdo může překládat. Doktor se žádný nehlásil, ani překladatel a tak jsem vykročila  do centra dění já. Jedna paní nebyla při vědomí , té dávali elektrické šoky a dovedli mně k té druhé, že potřebují vědět co jí je, jak se cítí, co ji bolí jaké má choroby na co se léčí a jaké bere léky, zda má nějakou alergii, Paní byla trochu dezorientovaní a vyjevená, ale mohla odpovídat, vše se mi dařilo přeložit až do doby, kdy mi řekla, že ji brní ruce a nohy. V tu chvíli jsem myslela, že se propadnu… v životě jsem nepoužila slovíčko brnět ani brnění a v duchu jsem si nadávala, kam jsem to lezla, a doktor byl zvědavý, co říká.  V takových chvílích běhají myšlenky a vzpomínky. Až jsem zjistila, že brnění může být vysvětlováno i jako mravenčení , a před lety jsem byla s dětmi z výtvarného kroužku v Kalábrii, kde si oblíbili jednoho italského údržbáře a na rozloučenou mu malovali na tričko Ferdu mravence a chtěli to tam napsat i italsky.  Tak jsem na té pláži ze sebe vysoukala, že paní má pocit jako by měla na rukou a nohou spousty mravenců, což záchranářům stačilo.

     Poté obě ženy odvezly sanitky já jsem šla s manželem a kamarádkou  paní D. pro léky a nesli jsme je do ošetřovny, místní mini nemocnice. Dozvěděla jsem se, že obě ženy byly sestry a že se švagrové udělalo nevolno už v moři a sotva ji vytáhli na břeh zkolabovala i jeho manželka, paní D. Ta už  ležela na lehátku napojená na infuze, kyslík a přístroje a na opětovné dotazy zdravotníků, jak se má, odpovídala, že je ji lépe. Když doktorka odešla říkala mi, že si mně pamatuje, že jsem u ni byla v tom písku a jak jsem mohla dopustit, že ji rozstřihali nové plavky od shora až dolů. V tu chvíli, jsem měla pocit že máme vyhráno, že to bude dobré a ujišťovala jsem ji, že to je důležité, že ji zachránili, a že plavek si ještě bude kupovat kolik bude chtít. Manžel paní sliboval, že zavolá dceři, aby si pro ně přijela, tak jsem mu to rozmluvila a zavolala jim do Holandska na asistenční službu, kde jim zařídili nejprve hospitalizace a později i převoz domů.

    Pak si mně zase zdravotníci zavolali stranou a sdělili mi , že druhá paní, J., sestra a švagrová, zemřela při převozu do nemocnice  ptali se v jakém jsou vztahu a zda bych to pánovi mohla přeložit, s tím, že jeho manželce to zatím nebudeme říkat.

    Pak mne čekal nejtěžší úkol, díky Bohu, zatím jediný v životě, přečíst, přeložit  a podepsat protokol o úmrtí a protokol o  předání šperků pozůstalé švagrovi.

    Je s podivem, jak jsem celé to odpoledne fungovala jako stroj bez citů, manžela pí D. jsem racionálně uklidňovala a dirigovala. S lékaři a záchranáři vše vyřešila, ale zlom nastal až druhý den ráno, když jsme před odjezdem nakládali zavazadla. Měli jsme v zájezdu tři staré babičky jako věchýtky  s malými kufříky… když jsem viděla to nakládání   zavazadel a uvědomila si, že jiná skupina z jiné cestovky  … (ten případ co tu popisuji, se nestal lidem z mého zájezdu… jen jsem byla v daný okamžik po ruce ) pojede domu se třemi chybějícími lidmi.

     Brečela jsem a brečela a nebyla jsem k zastavení. Představovala jsem si, jak by se nám odjíždělo, pokud by někdo z našeho zájezdu chyběl a nevím,  proč jsem  před očima  měla ty naše tři stařenky, ale ty odjížděly naštěstí zdravé jako řepy a ti lidé, kterých se příhoda týkala byli podstatně mladší . Hlavou se mi honily myšlenky o podivných hrách osudů a náhod, a o tom, že se také stávají i takovéto události na dovolené, v době plné pohody, o tom, jak je lidský život rozmanitý, složitý, ale i  krátký a jak rychle  a bez rozloučení z něho lze odejít.

     Po návratu mi paní D. s manželem poděkovali a informovali mně o tom, že byly ještě asi tři dny ve spádové nemocnici,  a že jim opravdu ta asistenční služba zajistila převoz  do vlasti. Ostatky  švagrové byla do vlasti dopravena asi za 14 dnů.

 Tato událost se stala cca před 10 -15 lety a po celé roky dostávám od paní D. s manželem několik pohledů do roka a mám z nich moc velkou radost, protože vím , že žijí.